Uvažování o symbolu patří k určitému momentu reflexe, odpovídá na určitou situaci filosofie a snad i celé moderní kultury. Tento návrat k archaickému, nočnímu a snovému, který však rovněž otevírá přístup k původu řeči, představuje pokus vyhnout se obtížím, které jsou ve filosofii spojeny s hledáním východiska.

Sdostatek jsou známé vyčerpávající útěky kupředu, do nichž se vrhá myšlení, jež hledá první pravdy, a ještě víc to, jež hledá radikální východisko, které nemusí být první pravdou.

Snad bylo třeba prožít toto rozčarování spojené s ideou bezpředsudečné filosofie, abychom nalezli cestu k problematice, kterou se zde zabýváme. Na rozdíl od filosofie absolutního východiska vychází uvažování o symbolech z plnosti řeči, která je vždy již zde a v níž již bylo nějakým způsobem řečeno vše; rozhodně se nepovažuje za myšlení, které se chce obejít bez předpokladů, nýbrž chápe se jako myšlení v předpokladech a spolu s nimi. Nepokládá proto za svůj první úkol vytyčit počátek, nýbrž rozpomenout se uprostřed slova.

*

Historická chvíle filosofie symbolu je tedy moment zapomenutí i obnovení: zapomenutí hierofanií; zapomenutí znaků svatosti; ztracení člověka jako toho, kdo má účast na sacrum. Jak víme, je tato zapomenutost rubem grandiózního úkolu obživy člověka, uspokojování jeho potřeb pomocí planetární technikou ovládnuté přírody. Nuže, právě temné poznání této zapomenutosti nás na druhé straně vybízí k tomu, abychom usilovali o obnovu integrální řečí. V epoše, v níž je naše řeč stále přesnější, jednoznačnější a techničtější, tedy: stále víc přizpůsobená oněm formalizacím, které nazýváme zvláštním jménem symbolické logiky …, v této epoše vědecké mluvy chceme dát naší řeči opět obsah, chceme znovu vycházet z její plnosti.

*

„Symbol dává myslet“: tato věta, fascinující věta, říká dvojí: smysl nepostuluji já, nýbrž smysl dává symbol; co však symbol dává, to je třeba „myslet“, dává to k zamyšlení. A z daru, kladu třeba vycházet; v uvedené větě je tedy dvojí myšlenka: vše je již řečeno jakožto hádanka, a přece je vždy třeba vše započít, tedy znovuzapočít, v živlu myšlení. A právě tuto artikulaci myšlení, které je v říši symbolů dáno sobě samému, myšlení kladoucího a myslícího chci zachytit a pochopit.