Doménou Lévi-Strausse je etnologie, Foucaultovou ,,kulturní archeologie“; s Jacquesem Lacanem se dostáváme naproti tomu do oblasti psychoanalýzy samé: Lacan je osobností, která hrála aktivní roli ve francouzské psychiatrii a jeho jméno je bezprostředně spjato s historií psychoanalýzy ve Francii. Pronikání freudismu do francouzské psychiatrie vedlo už v roce 1927 k založení Pařížské psychoanalytické společnosti, která reprezentovala až do roku 1953 celou francouzskou psychoanalýzu. V tomto roce se však názorové rozdíly týkající se výcviku, kterým se psychoanalytikové mají připravovat na své budoucí povolání, vyhrotily natolik, že se od mateřské společnosti odštěpila skupina, v jejímž čele stál spolu s Danielem Lagachem právě Jacques Lacan. Podnět k tomuto rozkolu daly spory, které se rozvinuly kolem otázek týkajících se vznikajícího Psychoanalytického institutu, a Lacan vyložil své názory ostře polemickým způsobem v přednášce konané na římské univerzitě při příležitosti Kongresu psychoanalytiků románské jazykové oblasti v září roku 1953; její text byl později otištěn v jeho Ecrits pod titulem Funkce a pole promluvy a řeči v psychoanalýze. V roce 1963 vedly však další rozpory k tomu, že se odštěpená skupina dále rozdělila na Francouzskou psychoanalytickou asociaci, která se podobně jako Pařížská psychoanalytická společnost stala součástí Mezinárodní psychoanalytické asociace, a na Pařížskou freudovskou školu, která svou činnost rozvíjela pak mimo rámec Mezinárodní asociace a k současnému vývoji této organizace zaujímala stanovisko ostře kritické. V jejím čele stanul právě Jacques Lacan.

Pokračování textu Jiří Pechar: Lacanova polemika s jáskou psychologií →